Novela zákona o korporacích přichází do prvního čtení

04.03.2019

Na 27. schůzi Poslanecké sněmovny začne projednávání novely zákona č. 90/2012 S., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)

Novela je poměrně rozsáhlá a má přinést relativně velké množství změn (jde o Sněmovní tisk 207, ZDE). Zmíněná 27. schůze PSP bude zahájena 7. března 2019. Z hlediska insolvenční praxe se jako podstatná může projevit (mimo jiné) koncepční změna původního uspořádání § 68, který bude zrušen (stejně, jako § 67) a jejich ustanovení mají být nahrazeny novým zněním § 66 v tomto znění:

§ 66

Zvláštní povinnosti při úpadku obchodní korporace

(1) Přispěl-li člen statutárního orgánu porušením svých povinností k úpadku obchodní korporace a bylo-li v insolvenčním řízení již rozhodnuto o způsobu řešení úpadku obchodní korporace, insolvenční soud na návrh insolvenčního správce

a) rozhodne o povinnosti tohoto člena vydat do majetkové podstaty prospěch získaný ze smlouvy o výkonu funkce, jakož i případný jiný prospěch, který od obchodní korporace obdržel, a to až za období 2 let zpět před zahájením insolvenčního řízení, jedná-li se o insolvenční řízení zahájené na návrh jiné osoby než dlužníka; není-li vydání prospěchu možné, nahradí jej člen statutárního orgánu v penězích, a

b) byl-li na majetek obchodní korporace prohlášen konkurs, může také rozhodnout, že tento člen je povinen poskytnout do majetkové podstaty plnění až do výše rozdílu mezi souhrnem dluhů a hodnotou majetku obchodní korporace; při určení výše plnění insolvenční soud přihlédne zejména k tomu, jakou měrou přispělo porušení povinnosti k nedostatečné výši majetkové podstaty.

(2) Insolvenční správce podá návrh podle odstavce 1 také tehdy, rozhodne-li o tom věřitelský výbor. Nejsou-li v majetkové podstatě peněžní prostředky potřebné ke krytí nákladů na podání návrhu a vedení řízení, může insolvenční správce podmínit podání návrhu nebo další pokračování v řízení tím, aby mu věřitelé poskytli na úhradu těchto nákladů přiměřenou zálohu. Skončí-li řízení úspěchem insolvenčního správce, mohou věřitelé, kteří zálohu poskytli, požadovat její náhradu jako pohledávku za majetkovou podstatou.

(3) Řízení podle odstavce 1 je incidenčním sporem podle insolvenčního zákona. Insolvenční soud oznámí bez zbytečného odkladu své rozhodnutí soudu, který je oprávněn rozhodnout o vyloučení člena statutárního orgánu obchodní korporace.“.

Jde o další pokus formulovat odpovědnost členů statutárních orgánů za hospodaření úpadců. Podobných pokusů již bylo v minulosti podniknuto několik,jak ostatně zmiňuje i důvodová zpráva:

K § 66:

Cílem navrženého ustanovení § 66 ZOK je zjednodušit a zefektivnit stávající řešení. Sankce, či obecně povinnosti, jež mohou člena statutárního orgánu, jakož i další osoby, postihnout v případě úpadku obchodní korporace, jsou ve stávající právní úpravě upraveny zejména v § 62 až 68 ZOK. Jedná se o následující instituty: (i) vyloučení z výkonu funkce (§ 63 a 64), (ii) povinnost vydat prospěch ze smlouvy o výkonu funkce u věřitelských insolvenčních návrhů (§ 62) a (iii) ručení za splnění povinností obchodní korporace (§ 68). Ve všech případech se zkoumají shodné skutkové okolnosti, přesto je pro ně stanoven odlišný procesní režim. Takové řešení je zbytečně nákladné pro soudy i účastníky řízení.

Navrhované řešení spočívá v tom, že výše uvedená řízení budou předmětem jediného řízení (kromě diskvalifikačního – viz výše), které bude incidenčním sporem podle § 159 a násl. insolvenčního zákona, ve kterém bude insolvenční soud jako předběžnou otázku zkoumat, zda členové statutárního orgánu přispěli porušením svých povinností k úpadku obchodní korporace. Tím odpadnou procesní nesnáze, které vyvolávala stávající úprava. Řízení se navrhuje koncipovat jako návrhové, s tím, že jedinou oprávněnou osobou k návrhu bude insolvenční správce. Právě jeho osoba je v insolvenčním řízení nejlépe obeznámena se stavem obchodní korporace a bude mít možnost snadno opatřit podklady pro návrh. Zároveň je tato osoba v úzkém kontaktu s věřiteli, jejichž zájmy je povinna chránit, podněty tedy může získávat i od nich. Současně se navrhuje stanovit, že insolvenční správce bude vždy činný na základě rozhodnutí věřitelského výboru; z tohoto důvodu se navrhuje upravit i problematiku placení nákladů řízení (po vzoru § 239 odst. 2 insolvenčního zákona).

Jak vyplývá z výše uvedeného, skutková podstata, že člen statutárního orgánu „přispěl porušením svých povinností k úpadku obchodní korporace“ nahradí dosavadní skutkové podstaty v jednotlivých případech. Konkrétně stávající právní úprava postihuje případy, kdy člen orgánu neučinil vše potřebné a rozumně předpokladatelné za účelem odvrácení úpadku, výkon jeho funkce s přihlédnutím ke všem okolnostem vedl k úpadku, nebo že jeho dosavadní jednání zřejmě přispělo k úpadku. Takové rozlišování však vyvolává některé nedůvodné rozdíly, jakož i výkladové nejasnosti. Tak například zatímco v případě diskvalifikace v insolvenčním řízení současných členů je třeba, aby výkon funkce vedl k úpadku (§ 64 odst. 1 ZOK), u členů bývalých postačí, pokud k úpadku zřejmě přispěl. V druhém případě tak může být výkon funkce pouze některou z více podmínek vzniku úpadku, což úpravu činí neodůvodněně přísnější, přestože by podmínky měly být v obou případech stejné.

„Porušením povinností“ je třeba rozumět především porušení povinnosti spravovat záležitosti společnosti, případně povinnosti k obchodnímu vedení závodu – k tomu srov. § 159 odst. 3 OZ Při posuzování jednotlivých případů je přitom třeba vycházet ze standardu výkonu funkce kladeného na členy volených orgánu – péče řádného hospodáře. Formulace „přispěl k úpadku“ lépe vyjadřuje, co lze ze stávající úpravy jen dovozovat (argumentem a maiori ad minus): postihuje případy, kdy k úpadku člen orgánu přispěl svou aktivní činností. Navrhovaná dikce tak bude napříště postihovat případy jak aktivního přivození úpadku, tak případy jeho neodvracení (k tomu srov. níže, důvodovou zprávu k písm. b).

K odst. 1 písm. a)

Pouze v případě, že se jedná o insolvenční řízení zahájené k jinému než dlužníkovu návrhu, rozhodne soud o povinnosti tohoto člena vydat prospěch z výkonu funkce. Z hlediska osobní působnosti ustanovení se institut vracení prospěchu navrhuje omezit pouze na členy statutárního orgánu, neboť především činnost těchto osob povede k úpadku korporace a právě oni mají povinnost, jsou-li pro to důvody, podávat insolvenční návrh. Doba, po kterou zpětně může být přikázáno vracet prospěch, se navrhuje stanovit jako maximální, aby byl soudu dán prostor zvážit specifika jednotlivého případu. Dále se mění okamžik, od jakého se bude napříště počítat období 2 let, za které jsou členové voleného orgánu povinni vydat prospěch získaný ze smlouvy o výkonu funkce, popř. jiný prospěch obdržený od obchodní korporace. Dle stávajícího znění se toto období počítá od právní moci rozhodnutí o úpadku. Úprava umožňuje členům statutárního orgánu ze spekulativních důvodů obstruovat zjištění úpadku na majetek obchodní korporace i v situaci, kdy bude úpadek nesporný, pouze z toho důvodu, aby nebyli povinni vydat určitý prospěch vyplacený v době před úpadkem. V důsledku toho dochází k dalšímu poškozování věřitelů. Úprava je v tomto ohledu nevhodná. Napříště se proto navrhuje nevázat počátek uvedené lhůty na právní moc rozhodnutí o úpadku, ale již na samotné zahájení insolvenčního řízení; tím se uvedené spekulace vyloučí. Konečně, mění se i způsob stanovení povinnosti. Zatímco podle stávajícího řešení je zřejmě vznik povinnosti vydat prospěch závislý již na skutečnosti „neodvracení úpadku“ a až při případném nesouhlasu člena bude rozhodovat insolvenční soud, podle nové koncepce by o této povinnosti měl rozhodnout rovnou soud.

K odst. 1 písm. b)

Stávající problematickou úpravu ručení členů orgánů při úpadku obchodní korporace obsaženou v § 68 ZOK se navrhuje upravit po vzoru tzv. žaloby na doplnění pasiv známé z francouzské úpravy již od roku 1967.

Výhrady proti stávajícímu znění § 68 ZOK jsou mnohé. Za prvé je mu vytýkána nepropracovanost z hlediska procesní stránky věci (nejedná se o incidenční spor, což znamená, že spor týkající se ručení může skončit až po skončení konkursu, respektive po zániku obchodní korporace – například i pro obstrukce ze strany člena orgánu – a konstituování ručení v takové chvíli již není z důvodu jeho akcesority možné). Jedná se (podle většinového názoru právní doktríny) o institut sloužící k uspokojení majetkových zájmů jednotlivých věřitelů, přestože je již vedeno řízení o kolektivním řešení jejich nároků. To může vést k velmi nespravedlivým výsledkům: vždy bude zvýhodněn věřitel, který bude příslušným členem orgánu uspokojen jako první; u ostatních věřitelů hrozí, že se svého práva nebudou moci fakticky domoci (nedostatek majetku na straně člena orgánu). Přestože se zbývající věřitelé budou moci ve vyšší míře (o to, co získal věřitel od člena statutárního orgánu) uspokojit z majetkové podstaty obchodní korporace, majetkové uspořádání nebude ideální; nejrychlejší věřitel je oproti zbývajícím věřitelům stále zvýhodněn (na rozdíl od situace, kdy by plnění od člena statutárního orgánu připadlo do majetkové podstaty upadnuvší obchodní korporace). Věřitel také vůbec nemusí svou pohledávku přihlašovat v insolvenčním řízení a může bez ohledu na toto kolektivní řízení žádat pro sebe uspokojení na ručiteli. To se jeví v rozporu s účelem jednak insolvenčního řízení (kolektivní uspokojení na poměrném principu), jednak se samotnou koncepcí § 68, která stojí na prolomení majetkové samostatnosti obchodní korporace. Konečně úprava § 68 ZOK bývá kritizována i pro přílišnou tvrdost vůči členům orgánů.

Navrhuje se tedy – s nezbytnou adaptací českému právnímu řádu – převzít institut známý z francouzského obchodního práva, tzv. žalobu na doplnění pasiv (franc. la responsabilité pour insuffisance d'actif, dříve l’action en comblement de passif, čl. L 651-1 a násl. Code de commerce). Shodně se stávající úpravou je účelem tohoto institutu poskytnout věřitelům obchodní korporace dodatečné prostředky na uspokojení jejich pohledávek, kterého se jim v důsledku porušení povinností členy statutárního orgánu nedostává. Podstatou žaloby na doplnění pasiv je, že bylo-li rozhodnuto o řešení úpadku obchodní korporace konkursem, jsou členové statutárního orgánu (současní, bývalí a faktičtí) povinni na základě rozhodnutí soudu doplnit vlastními prostředky nedostatečný majetek společnosti. Vymezení působnosti navrhovaného § 68 vychází z francouzského řešení – dopadá v zásadě na všechny právnické osoby vykonávající podnikatelskou činnost a jen na likvidační způsob řešení úpadku. Osoby, kterým může být povinnost uložena, jsou jednak (bývalí) členové statutárního orgánu a osoby v obdobném postavení a dále tzv. faktičtí a stínoví vedoucí (srov. navrhovaný § 69 odst. 2).

Povinnost doplnit majetek obchodní korporace, je-li její úpadek řešen konkursem, lze považovat za zvláštní případ povinnosti k náhradě škody, jejímiž podmínkami jsou (i) porušení povinnosti při řízení obchodní korporace (franc. faute de gestion), (ii) vznik škody spočívající v nedostatečné výši majetku, z něhož by mohli být uspokojeni věřitelé obchodní korporace, a (iii) příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a nedostatkem majetku (úpadkem). První podmínkou je porušení povinnosti na straně člena statutárního orgánu, tedy zejména povinnosti spravovat záležitosti společnosti, případně povinnosti k obchodnímu vedení závodu. Při posuzování jednotlivých případů je přitom třeba vycházet ze standardu výkonu funkce kladeného na členy volených orgánů – péče řádného hospodáře. Francouzská judikatura například dovodila odpovědnost v případě zkresleného vedení účetnictví, nepřiměřených či nevhodných investic, pokračování ve ztrátové činnosti bez přijetí patřičných opatření či v případě zpronevěry majetku obchodní korporace. Nedostatek majetku obchodní korporace představuje rozdíl mezi souhrnem dluhů obchodní korporace a hodnotou jejího majetku. Podle francouzského řešení je tato částka známa na konci insolvenčního řízení. Protože se jedná o institut fungující v rámci insolvenčního řízení, je třeba navázat na jeho instituty. V našem právním prostředí bude soud nedostatek majetku zjišťovat z konečné zprávy (§ 302 insolvenčního zákona). Tak například pokud bude čistý výtěžek zpeněžení majetkové podstaty 3 mil. Kč a zjištěné pohledávky věřitelů v celkovém objemu 5 mil. Kč, bude maximální výše, do které bude moci být odpovědnému členovi orgánu uložena povinnost k doplnění, činit 2 mil. Kč. O povinnosti doplnit pasiva se tak rozhoduje na konci insolvenčního řízení. Nicméně s ohledem na obavu budoucí solventnosti člena statutárního orgánu vydávají francouzské soudy také mezitímní rozhodnutí s tím, že o přesné částce bude rozhodnuto až v okamžiku, kdy bude známa. V konkrétním případě by částka měla odpovídat míře, jakou povinná osoba k nedostatku majetku přispěla; to je pak otázkou pečlivého hodnocení příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a nedostatkem majetku. Vztah příčiny a následku je přitom dán i tehdy, bylo-li porušení povinností pouze jednou z více příčin nedostatku majetku, proto je zde použito slovo „přispěl“ (franc. contribué); k tomu srov. rozhodnutí Kasačního soudu Cass. com., 30 novembre 1993, n° 91-20.554, Bull. civ. IV, n° 440. Pod pojem „přispěl“ je možné podřadit i případy nekonání. Nastane-li tedy z vnějších příčin (bez přičinění člena statutárního orgánu) hrozící úpadek, má bezpochyby člen statutárního orgánu povinnost učinit vše potřebné pro zabránění úpadku, nebo alespoň ke zmírnění škod, nelze-li jej již odvrátit (zejména včasným podáním insolvenčního návrhu). K tomu srov. rozhodnutí Kasačního soudu Cass. com., 10 janvier 2012, n°10-28.067. Jelikož se jedná o zvláštní druh odpovědnosti za škodu, je třeba aplikovat § 2915 a násl. občanského zákoníku, bude-li povinnost doplnit aktiva uložena více osobám. Přispělo-li tedy k úpadku více osob, budou zpravidla zavázány k náhradě společně a nerozdílně.

Oproti řešení francouzskému, ve kterém sice částka získaná od členů orgánů přechází do majetku obchodní korporace, ale následně je mezi věřitele distribuována pouze podle kritéria výše jejich pohledávek (tj. bez ohledu na postavení pohledávek v insolvenčním řízení), se navrhuje stanovit, že tato částka bude součástí majetkové podstaty a podle toho se s ní naloží. Navrhované řešení přispěje k co nejspravedlivějšímu rozložení získaných prostředků mezi jednotlivé věřitele upadnuvší obchodní korporace. Je třeba uvést, že právě francouzský způsob distribuce získaného plnění je tamní doktrínou kritizován.

O projektu

Projekty TAČR s evidenčními čísly TD010093 a TD 010093 jsou řešeny mezinárodním vědeckým týmem, který je koordinován z Vysoké školy ekonomické v Praze. Oba projekty směřují k návrhům na legislativní změny a k vytvoření nových aplikací využitelných pro výzkum i praxi.