Ještě k případu OD Prostějov a ústavní stížnosti Bourke Trust

22.01.2018

Jak jsme již informovali, Ústavní soud odmítl stížnost společnosti Bourke Trust a. s. (dříve PYRGHOS LEFKOS a. s., která se domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013 č. j. 29 ICdo 3/2013-283, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 10. 2012 č. j. 13 VSOL 41/2012-266 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2012 č. j. 37 (39) ICm 1154/2010-223, přičemž tvrdila, že v důsledku těchto soudních rozhodnutí došlo k porušení čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Spolu s ústavní stížností stěžovatelka podala podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrh na zrušení § 235 odst. 2 a § 239 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), který zdůvodnila tím, že citovaná ustanovení porušují čl. 11 a 36 Listiny.

Nyní přinášíme příslušnou právní větu tak, jak ji uveřejnil eportal.cz ZDE.

Výkon funkce insolvenčního správce a vedení insolvenčního řízení insolvenčními soudy (soudci) je někdy předmětem kritiky, to je však obvyklé tam, kde dochází k redistribuci majetku. V těchto oblastech širší přiznání procesních práv jednotlivým věřitelům může zmenšit prostor pro případné protiprávní jednání insolvenčního správce a věřitelů (zvláště těch "velkých"), avšak na takovém tvrzení nelze založit závěr o neústavnosti napadené právní úpravy; ostatně předchozí právní úprava představovaná zákonem o konkursu a vyrovnání toto oprávnění obsahovala, aniž by takovému protiprávnímu jednání zabránila. Zásah, spočívající v nepřiznání aktivní legitimace jednotlivému věřiteli k podání odpůrčí žaloby vnímá Ústavní soud jako poměrně významný, nemůže jej však považovat za zásah do samotné podstaty práva obrátit se se "svou" věcí na soud či jiný orgán podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny. Insolvenční řízení není "běžným" soudním řízením; nejde zde jen o mnohost jeho účastníků - insolvenčních věřitelů, ale i "mnohost řízení", jež jsou v rámci insolvenčního řízení vedena, přehlédnout nelze ani to, že jednotlivý věřitel "nehraje jen sám za sebe", neboť procesní úkony jím činěné se mohou projevit v právní sféře ostatních (a to nejen pozitivně). Ze zvláštní povahy daného řízení plyne potřeba specifické právní regulace; tu je třeba posuzovat v její komplexnosti, nikoliv ji rozkládat na jednotlivé "stavební díly", tj. jednotlivá řízení či úkony, které pak nelze stavět proti sobě (popěrné řízení a odpůrčí řízení mají jiný účel). Zákonodárce při hledání kompromisu mezi individuálním a kolektivním výkonem procesních práv věřitelů tak je oprávněn určit, že určitý procesní prostředek může být uplatněn jen v určité fázi insolvenčního řízení.

(Nález Ústavního soudu ČR sp.zn. Pl.ÚS 33/15 ze dne 7. 11. 2017)

O vývoji situace jsme naposledy informovali v listopadu 2017 ZDE. Článek obsahuje i odkaz na kompletní nález Ústavního soudu. Touto problematikou se zabýval například i server Bulletin advokacie (ZDE).

O projektu

Projekty TAČR s evidenčními čísly TD010093 a TD 010093 jsou řešeny mezinárodním vědeckým týmem, který je koordinován z Vysoké školy ekonomické v Praze. Oba projekty směřují k návrhům na legislativní změny a k vytvoření nových aplikací využitelných pro výzkum i praxi.