Konkurzní noviny uvolnily dubnové číslo s články o šikaně v insolvenčních řízeních

04.08.2015

Redakce významného českého periodika Konkurzní noviny uvolnila k volnému použití obsah dubnového čísla ročníku 2015, které obsahuje několik textů o šikanózních insolvenčních návrzích. Jeden z nich je i z pera docenta Smrčky a ing. Plačka.

Článek "Šikanózní návrhy: Pověst či krutá realita" naleznete v plném znění ZDE. Vedle něj však upozorňujeme i na další neobyčejně přínosné texty. Jde o stať "Šikanózní insolvenční návrh" od JUDr. Ing. Pavla Fabiana a Jakuba Dořáka (ZDE) a také o krátkou, leč velmi detailní analýzu "Šikanózní insolvenční návrh podaný u místně nepříslušného soudu" od JUDr. Oldřicha Řeháčka (ZDE).

Z textu dvojice Smrčka - Paček vybíráme:

Šikana v insolvenčním řízení je oblíbeným tématem, které dokonce získalo svojí vlastní novelu insolvenčního zákona.[1] Přinejmenším mediálně se zdá, že existence šikanózních návrhů je naprosto nepřehlédnutelná, že tyto návrhy jsou každodenní realitou. Ve skutečnosti ale máme jenom velmi nejasnou představu o tom, kolik šikanózních návrhů se během jednoho roku nebo nějakého jiného vhodného období vyskytuje.
   Dokonce ani důvodová zpráva k oné „protišikanózní“ novele neobsahuje žádné údaje o tom, jaká je četnost takto motivovaných insolvenčních návrhů. Jestliže tedy neznáme celková čísla o šikanózních návrzích, tím méně bychom mohli vědět, v kolika případech směřovala šikana proti věřitelům a v kolika proti dlužníkům.
   Diskuse o šikaně neutichá ani po zmíněné specializované novele a ani po tak zvané revizní novele insolvenčního zákona.[2] I přes několik let trvající úsilí zamezit zneužívání insolvenčního zákona se zdá, že problém není vyřešen. Naopak podle některých hlasů (především z části podnikatelských kruhů) nabývá systémových rozměrů. Je tedy nejvyšší čas pokusit se zjistit, kolik šikanózních návrhů vlastně existuje.
   Je ale nutné upozornit na jednu podstatnou věc. Insolvenční řízení je „řízením posledního soudu“, po něm již není žádná budoucnost, pouze minulost. To platí pro dlužníky i věřitele. Neboť dlužníkova existence povětšinou (v drtivé většině případů) jeho úpadkem končí, neboť je s naprostou jistotou zjištěno, že další setrvávání dlužníka v kooperačních vazbách s dalšími podnikatelskými subjekty může přinášet pouze další ztráty. Věřitel dosáhne určitého uspokojení svých pohledávek (mnohdy nulového), další vymáhání není možné. Tedy končí i existence věřitele v tomto konkrétním případě (pochopitelně zde to není myšleno jako jeho existence ve smyslu podnikatelského subjektu nebo fyzické osoby). Velmi lidově řečeno platí, že co není „získáno nyní, nebude získáno nikdy“. Tato situace vede k tomu, že účastníci insolvenčního řízení při vědomí faktu, že stanuli před „posledním soudem“, používají v podstatě jakékoliv postupy k maximalizaci svého užitku a to mnohdy bez ohledu na skutečnosti, které jindy vzájemné vztahy dlouhodobě kultivují (například goodwill).[3] Z toho však plyne, že jsme velmi pravděpodobně v mnoha případech svědky toho, že samotné tvrzení o „šikanóznosti návrhu“ je účelové a má sloužit k získání nějaké výhody nebo prospěchu.

[1] Zákon číslo 334/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

[2] Zákon číslo 294/2013 Sb.

[3] Například i některé bankovní domy se v řadě insolvenčních řízení chovají velmi nestandardně a byly zaznamenány případy, kdy banky odprodaly své pohledávky zájemcům, kteří by za jiných okolností nepřicházeli jako partner pro finanční dům do úvahy.

O projektu

Projekty TAČR s evidenčními čísly TD010093 a TD 010093 jsou řešeny mezinárodním vědeckým týmem, který je koordinován z Vysoké školy ekonomické v Praze. Oba projekty směřují k návrhům na legislativní změny a k vytvoření nových aplikací využitelných pro výzkum i praxi.